Tato studie ("K Rousseauově "teorii společenské smlouvy" z pohledu antropologicko-nomologického (ve srovnání s antropologicko-nomologickým pohledem na "teorii společenské smlouvy" Hobbesovu a Lockovu i v jiných srovnáních)") se zabývá oním srovnáním, pokud jde o pojem "přirozeného zákona" (lidského bytí), o pojem (státoprávně) společenského zákona (lidského spolubytí), o vztah (státoprávně) společenského zákona (lidského spolubytí) k "přirozenému zákonu" (lidského bytí) a posléze též o jeho platnost (závaznost). - Tato studie ("K Rousseauově "teorii společenské smlouvy" z pohledu antropologicko-nomologického (ve srovnání s antropologicko-nomologickým pohledem na (...) "teorii společenské smlouvy" Hobbesovu a Lockovu i v jiných srovnáních)") ukazuje, pokud jde o ono srovnání, jímž se zabývá, že v Rousseauově "teorii společenské smlouvy" není žádný antropologicko-ontologicko-nomologický fundament v žádném aspektu onoho srovnání, na rozdíl od Hobbesovy a Lockovy "teorie společenské smlouvy", v nichž nějaký antropologicko-ontologicko-nomologický fundament v každém aspektu onoho srovnání je, jak jsem ukázal ve svých dřívějších studiích o nich. (shrink)

Podíváme-li se na rané Platónovy dialogy, vidíme, že o co v nich jde především, je předvedení toho, že pojmy mají relativně jasné hranice, že zdánlivému chaosu užívání slov vládne jistý pevný řád, který si člověk dokáže i explicitně uvědomit, je-li k tomu vhodným způsobem veden. Snaha o zdůraznění a znázornění tohoto na první pohled neviditelného 'řádu v chaosu' pak podle mého názoru postupně vedla i ke konstituci Platónovy mytologie říše idejí, které, ač neviděny, hrají z hlediska viditelného světa klíčovou roli. (...) Skrytý řád přítomný ve zjevném chaosu je vykreslen jako participace (methexis) věcí zjevného světa na idejích světa neviditelného. A již Aristotelés poukázal na to, že tato mytologie, jakkoli může být její spektakulárnost užitečná v kontextu nedoceňování existence řádu, může být naopak velice zavádějící, jestliže ji začneme brát jako více než právě mytologii; konkrétně jestliže začneme zapomínat, že 'platónský svět idejí' dává smysl pouze jako nástroj porozumění či výkladu toho světa, ve kterém žijeme, a začneme ho vidět jako něco skutečnějšího, než je svět zjevný. Zdá se mi tedy, že platonismus se ve filosofii dostává ke slovu jako antidotum vždy tehdy, když dochází k absolutizaci 'chaotického aspektu' světa (to jest když je svět vykládán jako něco, co jakýkoli řád postrádá - ať už to má podobu herakleitovského absolutizace pomíjivosti, romantického zdůraznění nevázanosti a iracionality, či postmoderní akcentuace různorodosti a nesouměřitelnosti). Na druhé straně platonismus sám svádí k absolutizaci 'řádu' (před Platónem zosobňovaným zejména parmeninovským popřením jakékoli proměnlivosti, a později pak nabývají podob třeba racionalistického výkladu světa jako vtěleného rozumu nebo moderního scientistichého názoru, podle kterého je mírou všech věcí věda). Existují ideje ve své 'platónské říši' doopravdy? Odpověď na tuto otázku je ovšem podstatným způsobem ovlivněna tím, jak rozumíme termínu "existovat" (nemluvě o slově "doopravdy").. (shrink)

Po disputacích k tématům Filosofie nepředmětnosti Ladislava Hejdánka a Nekonečnost konečnosti podle Ivana Chvatíka uspořádala Katedra filosofie Evangelické teologické fakulty UK v Praze dne 29. června 2009 v pořadí již třetí pokus o výměnu mezi domácími filosofy. Tentokrát však nebyl východiskem diskusí programový text některého z účastníků, ale Platónův výklad o nejvyšších rodech v dialogu Sofistés. Tomuto textu se zde dostalo trojí velmi odlišné interpretace, kterou bychom snad mohli vzdáleně přirovnat k liternímu, morálnímu a alegorickému neboli naukovému pochopení posvátného textu (...) Písma. Filip Karfík nabízí co možná přesný výklad Platónova textu, Štěpán Špinka sleduje etické implikace Platónovy ontologie, konečně Pavlu Koubovi je pasáž ze Sofisty záminkou pro velmi zajímavé vyrovnání s Heideggerovým pojetím bytí v jeho rozštěpu na bytí jsoucna výskytového a bytí pobytu, o to zajímavější, že je provedeno prostředky Heideggerova vlastního výkladu dialogu Sofistés. Na příspěvek Pavla Kouby navazuje diskuse o zdánlivě dílčím aspektu jeho výkladu, totiž o otázce, zda identitu chceme, nebo nechceme chápat pouze jako dějství diferujících vztahů. V zájmu historické věrnosti třeba poznamenat, že tato diskuse proběhla na disputaci samé jen částečně, zato se zde odehrálo mnoho pozoruhodných diskusí dalších, které nebylo možné svěřit písemnému zachycení. Mnohé se nicméně podařilo zachytit médiem jiným, totiž na fotografiích Věry Koubové, jež jsou uveřejněny na stránkách katedry. (shrink)

Zkoumání dějin environmentálně filosofického myšlení v kontextech vývoje společenských poměrů u nás (na rozdíl od zahraničí) dosud stálo poněkud stranou pozornosti. Přitom se jedná o problematiku bytostně filosofickou (řešící vztah člověka a světa), navíc nabývající na naléhavosti v kontextech globální krize prostředí. Text chce přispět k obhajobě názoru, že původní a autentická filosofická tvorba byla a zůstává velmi významnou součástí naší duchovní kultury. Zabývat se dějinami domácího filosofického myšlení má smysl a v konkrétních podobách to může i dnes nabízet pozoruhodné (...) inspirace. Následující retrospektiva usiluje o doplnění obrazu dějin našeho myšlení (filosofie i vědy) o dosud neodhalené detaily a souvislosti a hledá i odpověď na otázku po původnosti myšlení našich autorů. Především jde o konkretizaci historiografického pohledu na některé ne zcela uspokojivě podchycené etapy dějin naší (české i slovenské) filosofie. Z tohoto důvodu se zaměříme na stručnou kritickou reflexi oné dominující (tedy marxistické) filosofie, zatímco podoby myšlení neoficiálního (underground, samizdat) ponecháváme stranou. Za jeden z pozoruhodných zjištěných aspektů můžeme např. považovat převahu slovenských autorů v první polovině normalizačního období (problematika VTR), kterou teprve následně doplnilo úsilí o systematičtější obecně filosofický pohled autorů českých (zejm. R. Kolářský a J. Šmajs). Studie nakonec dospívá v hodnocení etapy "reálného socialismu" (resp. období normalizace) k závěru, že nelze vystačit se zjednodušenou představou o naprostém oficiálním zamlčování environmentálních otázek a popírání reálných problémů a krizových projevů. (shrink)

Cílem tohoto textu je vyložit teorii poznání u prvorepublikového národohospodáře Jana Loevensteina. Hlavním zájmem Loevensteinova studia noetiky bylo odstranění rozporů v originálním přístupu k ekonomické metodologii u Karla Engliše. Předkládaná noetická koncepce je proto nezáměrným důsledkem kritiky některých aspektů Schopenhaurovy filosofie a Englišovy teleologie. Nejvýraznějším přínosem pro teleologii a metodologický apriorismus je objektivní platnost soudů při využití Loevensteinových noetických základů.

This chapter introduces the edited volume, The Oxford Handbook of Philosophy and Psychiatry. Published in 2013, the centenary of Karl Jaspers' General Psychopathology, the chapter draws lessons from the last hundred years for the coming century. No predictions are made. Instead, five 'conditions for flourishing' are set out: 1) Particular Problems - the importance of focussing on well-defined particular problems rather than general theory building, 2) Product- orientation - remaining always responsibly product oriented in the specific sense that both sides (...) put in the work necessary to 'go deep' with each other's fields, 3) Partnership - working in partnerships of one kind or another, 4) Process - constant reflection on process based on peer review but leaving scope for the occasional rogue voice to cut innovatively against the grain, and 5) Q - a condition of a different kind, Q is an empirically derived measure of the balance between in-group cohesion and out-group openness required to support creativity. Illustrations are given of how these five conditions for flourishing have underpinned the rapid expansion of philosophy and psychiatry in the closing decades of the twentieth century, and, correspondingly, are also reflected in the Handbook as a whole. Overviews and commentaries on individual contributions to the Handbook are given in extended editorial introductions to each of its eight sections. (shrink)

Ve své knížce Fenomenologie a kultura slepé skvrny předkládá Ivan Blecha tři eseje, jejichž společným jmenovatelem je konfrontace různých aspektů postmodernistické filosofie s filosofií fenomenologickou. Proti obratu k jazyku a z něj často vyvozovaného pluralismu nebo dokonce relativismu staví Blecha tezi, že svět, ve kterém člověk žije, je determinován způsobem, kterým v kadlubu své intencionální mysli konstituuje věci ze svého bezprostředního prožívání, a že tudíž tento svět není v žádném podstatném slova smyslu ani tvarován jazykem, ani otevřen žádným velkým pluralistickým (...) variacím. V prvním textu, ‘Znak, stopa, fenomén’ se Blecha zamýšlí především nad tím, co nazývá lingvistickou klauzurou (a co je podle něj přesvědčením společným francouzským poststrukturalistům kolem Derridy i americkým postanalytickým filosofům kolem Rortyho), totiž že člověk nemá bezprostřední přístup ke světu, ale jedině k jazyku, takže veškeré poznávání je jenom interpretace. Ve druhém, ‘Kant, pragmatický anti-realismus a Husserlova fenomenologie’ se zabývá tím, do jaké míry je opodstatněné relativistické domýšlení Kanta. V posledním, který je nazván tak jako celá knížka, pak polemizuje především s názory Wolfganga Welsche, které ústí do cílevědomého epistemického pluralismu. Myslím, že ty nejzákladnější otázky, které Blecha ve své knize klade, totiž otázka po nutnosti a mezích plurality a po tom, do jaké míry je nám chápání světa zprostředkováváno jazykem, jsou velice důležité a také velice zajímavé. Blecha se s nimi navíc snaží vypořádat, aniž by se obrnil hantýrkou, která by jeho obranu fenomenologie učinila srozumitelnou zase jenom pro fenomenology; a jeho kniha tím představuje výzvu k zajímavé diskusi. Do filosofů na druhé straně barikády se pouští s odkrytým hledím, a i když je, jak se budu snažit ukázat, sem tam v něčem dezinterpretuje, je jeho kniha ukázku toho, jak by se podle mne s konkurenčními filosofickými směry polemizovat mělo. Co se mi jeví jako dezinterpretace, se objevuje hned na počátku prvního eseje.. (shrink)

Cílem článku je ukázat přínos tradičního pragmatismu, a to s ohledem na nutnost vypracování hodnotově podmíněného bádání, jehož východiskem je praxe. V rámci jednání se ukazuje klíčová role zkušenosti, což je aspekt, který je stěžejní pro klasický empirismus, ovšem v kontextu pragmatismu je určujícím způsobem revidován. Z pragmatistického úhlu pohledu je zkušenost, stojící v základu poznání, nahlížena jakožto aktivní proces, během nějž člověk kooperuje s prostředím, které ho obklopuje, čímž neustále získává podněty pro konstituování vlastních přesvědčení, která se navzájem doplňují (...) a podmiňují. Povaha našich přesvědčení, vzešlých z interakce s okolním prostředím, se potom vysvětluje s odkazem k tomu, co činíme a jak následně toto konání interpretujeme. Text se nejprve zaměřuje na hodnotově neutrální koncepci vědeckého bádání, již předložil M. Weber. V opozici k weberovskému projektu jsou poté rozvíjena stanoviska (neo)pragmatismu, jež oscilují kolem holistického aspektu filosofie pragmatismu, jenž vyzdvihuje vzájemné propojení vědeckých teorií a filosofických přesvědčení, usiluje tak o zrušení distinkce panující mezi faktem, teorií a hodnotou či mezi myšlením a zkušeností a ukazuje tak, jakým způsobem lze za přispění pragmatismu překlenout tradiční dichotomie, jež jsou jednak neodlučitelně spjaté s předchozí filosofickou tradicí a které jsou rovněž nadále přítomny v sociologickém paradigmatu M. Webera. (shrink)

Žádnému tématu – s výjimkou historie Anglie – nevěnoval David Hume více pozornosti než náboženství. Jak už to ale s Humovým filosofickým odkazem bývá, i jeho teorie náboženství byla podrobena celé řadě mnohdy naprosto protikladných interpretací – a právě těm bude věnována první část mého článku. Došlo totiž k pokusům představit jej jako teistu, fideistu, deistu, agnostika nebo ateistu. Ve druhé části budu obhajovat hypotézu, podle níž je úsilí zařadit Huma do jediného údajně správného výkladu liché, protože každá taková snaha (...) naráží na nepřekonatelné terminologické spory, interpretační potíže a argumentační pochybení. Nemusí nás ovšem zajímat, co si Hume ve skutečnosti o náboženství myslel, případně za jaký typ věřícího či nevěřícího se považoval. Mnohem přínosnější je pochopit, jakým způsobem Humova koncepce předchází a obohacuje současnou ateologii. Ve třetí části proto představím textovou evidenci z primárních pramenů, v nichž se Hume zabýval kritikou zjeveného i přirozeného náboženství, morálních i psychologických aspektů religiozity. Závěrem se krátce zamyslím nad Humovou koncepcí „pravého náboženství“ a jejím uplatněním v sekulární společnosti. (shrink)

Zájem současné sociologie a dalších společenských věd o výzkumy spokojenosti a štěstí zatemňuje skutečnost, že původně právě sociologie chtěla „štěstí" poskytovat a nahrazovat tak náboženské přístupy ke světu. Tento implicitně nábo- ženský charakter je patrný i v rané české sociologii v dílech prvních propagátorů sociologie, jako byl především Emanuel Makovička, a později u některých následovníků a epigonů T. G. Masaryka, v meziválečném období zejména u Ladislava Kunteho, R. I. Malého, Alexandra Sommera-Batěka, Jindřicha Fleischnera a Jana Duška. Z hlediska vývoje české (...) sociologie šlo o zcela okrajové postavy, ačkoli mnohé z nich vynikly v jiných oblastech, jako celek jsou nicméně vyjádřením jednoho z aspektů dobových teoretických úvah o společnosti, jejím uspořádání a vývoji, na který by nemělo být zapomínáno. Zatímco T. G. Masaryka a pozdější akademické sociology „omezoval" vědecký charakter jejich práce, a i pokud směřovali k sociálnímu reformismu, oddělovali jej od teoretické sociologie, „sociologie vedoucí ke štěstí" nalezla plné uplatnění ve vizích a ambiciózních projek- tech těchto amatérských takésociologů - třebaže skončily faktickými nezdary nebo ani nedošly praktického naplnění, ostatně stejně jako v případě jejich pravzoru, Comtova pozitivistického apoštolátu. (shrink)

Julie K. Ward examines Aristotle's thought regarding how language informs our views of what is real. First she places Aristotle's theory in its historical and philosophical contexts in relation to Plato and Speusippus. Ward then explores Aristotle's theory of language as it is deployed in several works, including Ethics, Topics, Physics, and Metaphysics, so as to consider its relation to dialectical practice and scientific explanation as Aristotle conceived it.

Tato studie se snaží o filosofickou analýzu problematických aspektů neurogeneze. V první řadě se zaměřuje na moderní historii neurogeneze, která je obecně považována za historii dogmatického přesvědčení, které předpokládalo, že v mozku dospělého savce nemohou vzniknout nové neurony. Tato konvence přežívala v neurovědě po několik desítek let a její kořeny sahají až do dob Ramóna y Cajala. Důležitá část této filosofické analýzy se zaměřuje na aspekt tzv. zaštiťování dogmatu pomocí ad hoc hypotéz. Analýza se dále věnuje implicitním definicím, které hrají (...) roli axiomů neurovědy, a problematice falsifikace potenciálních falsifikátorů. Na konci této filosofické analýzy jsou prezentovány argumenty, které dospívají k tomu, že historie neurogeneze není historií dogmatického uvažování, jak většina autorů předpokládá, ale že jde o historii vědeckého pragmatismu. (shrink)

Trait emotional intelligence (“trait EI”) concerns our perceptions of our emotional abilities, that is, how good we believe we are in terms of understanding, regulating, and expressing emotions in order to adapt to our environment and maintain well-being. In this article, we present succinct summaries of selected findings from research on (a) the location of trait EI in personality factor space, (b) the biological underpinnings of the construct, (c) indicative applications in the areas of clinical, health, social, educational, organizational, and (...) developmental psychology, and (d) trait EI training. Findings to date suggest that individual differences in trait EI are a consistent predictor of human behavior across the life span. (shrink)

I argue that there is a version of (quasi-Armstrongian) weak illusionism that intelligibly relates phenomenal concepts and introspective opacity, accounts for the (hard) problem intuitions Chalmers highlights (modal, epistemic, explanatory, and metaphysical), and undermines the most important arguments Chalmers deploys against type-B and type-C materialisms. If this is successful, we can satisfactorily account for the meta-problem of consciousness, mollify our hard problem intuitions, and remain genuine realists about phenomenal experience.

Philosophical Investigations, EarlyView.

In lieu of an abstract, here is a brief excerpt of the content:Dogs and MonstersObservations on the Evacuation of Afghanistan and the Intersection of Human Rights and the AnthropoceneK. M. Ferebee (bio)On August 28, 2021, former Royal Marine and charity worker Pen Farthing was evacuated from Afghanistan with almost two hundred dogs and cats that his Kabul animal charity, Nowzad Dogs, had rescued. The role of the British government in this evacuation remains hotly contested: At the time, the British Ministry (...) of Defence tweeted (Fig. 1) that Farthing's escape had been assisted by the British military, but Farthing later disputed this claim and argued that his rescue was not the result of high-level intervention in the British government. In January 2022 controversy erupted around the emergence of documents suggesting that Prime Minister Boris Johnson had lied to Parliament about the personal role that he played in just such an intervention. Notably, Nowzad's Afghan staff members were not evacuated alongside Farthing and the animals, though they would eventually escape to Pakistan. Following Farthing's escape, the British government failed to evacuate hundreds of British citizens and residents (Merriman and Ghouri), as well as many more Afghans who had worked on behalf of British forces. The Nowzad Dogs evacuation became a site of symbolic struggle over Britain's respect (or lack thereof) for human rights. "What a story to tell the world: Britain values dogs more than Afghan people," the headline of an opinion piece in the Guardian (Hinsliff) read.The story of Nowzad Dogs is interesting to me not only as a tale of human-nonhuman relations, but also because I was, at the time it occurred, volunteering within the Afghan aid community to assist relatives of a friend, British Afghans who had been visiting Kabul when the government [End Page 52] collapsed. The family repeatedly asked for assistance from the British Foreign, Commonwealth and Development Office—assistance that never appeared. Ultimately, due to the generosity of donors and the coordination of a volunteer team, the family was able to flee to Pakistan, where they boarded a commercial flight to London. This case was a particularly stark and powerful illustration of the negotiations of rights and value that took place during and following the evacuation. It seemed nonsensical, in August 2021, to suppose that British citizens, including British children (the family I worked with included a six- and an eleven-year-old who were British citizens), would be abandoned while Afghan dogs had their rights prioritized. As I hope to demonstrate here, however, such an incident becomes comprehensible and even logical when it is understood as part of a specifically Anthropocene manifestation of subjectivity.Upendra Baxi suggests that 1948's Universal Declaration of Human Rights (UDHR) marks a broad shift from the era of "modern" (42) human rights (which began with the American and French Revolutions) to the era of "contemporary" (42) human rights. His periodization links these eras in human rights to shifts in the ideology of capitalism and empire. The "modern" era of human rights, he writes, "signals a whole variety of ideological 'justifications' for colonization and world domination" and "provides a register of major development in industrial capitalism" (42), while the "contemporary" era of human rights "is based on the premise of radical self-determination" (46). Such a periodization also brings human rights into close alignment with the Anthropocene, which is rooted in the capitalist-colonial Enlightenment and Industrial Revolution, yet often dated most concretely to the circa-1950 shift that some (such as J. R. McNeill and Peter Engelke) label the "Great Acceleration." Indeed, one could reasonably appropriate Baxi's terms and speak of "modern" and "contemporary" Anthropocenes mapped identically onto the global timeline.I propose to use the 2021 Afghan evacuation as a site from which to explore how human rights and the Anthropocene have together coproduced certain forms of subjectivity that are essential for the continued smooth functioning of world-ecological capitalism. These new forms of subjectivity are necessary to sustain the important fiction of individual [End Page 53] agency and value and conceal the ways in which the Anthropocene moment renders this fiction meaningless. Ultimately, I paint a picture of an Anthropocene without any human agency at all. I want... (shrink)

This book provides a defence of epistemological relativism against its most powerful opponents.

The lepidopteral imaginary that animates Nabokov's relationship to translation can be understood in light of Deleuze and Guattari's notions of ‘apparatus of capture’ and ‘rhizomatic becomings’. On the one hand, Nabokov's scientific fascination with butterflies frames his radically literal approach to translation. The scientific dissection of texts and butterflies ‘captures’ an original and singular content as it flutters, reducing it to the homogenised content of a target source. On the other hand, in Speak, Memory's engagement with ‘multiple metamorphoses, familiar to (...) butterflies’, Nabokov as both literary artist and autobiographical personage becomes-butterfly with translation itself, entering into affective intensities with butterflies that include lepidopteral relations of movement and rest, speed and slowness. (shrink)

Journal of the Pali Text Society, Volume XXVI. Edited by O. von Hinüber and R.F. Gombrich. Pali Text Society, Oxford 2000. 234 pp. £15.00. ISBN 0 86013 391 5.

Linguistic Approach to Buddhist Thought. Genjun H. Sasaki. Motilal Banarsidass, Delhi 1986. x, 194 pp. Rs. 125.

The Casket of Medicine. Trans. Jinadasa Liyanaratne. Pali Text Society, Oxford 2002. xviii, 197 pp. £12.10. ISBN 0 86013 4003 2.

The History of the Buddha's Religion (Sasanavamsa). Translated by Bimala Churn Law, Bibliotheca Indo-Buddhica No. 29. Sri Satguru Publications, Delhi 1986. xvii, 174 pp. Rs 120.

The Mahasudarsanavadana and The Mahasudarsanasutra. Hisashi Matsumura. Bibliotheca Indo-Buddhica 47, Indian Books Centre, Delhi 1988. lvii, 142 pp. Rs.350.

Therigatha-atthakatha. W. Pruitt. Pali Text Society, Oxford 1998. vii, 414 pp. £17.00 ISBN 0 86013 352 5.

Mehmet Akif İnan, Türkiye sendikacılığının önde gelen bir siması olarak bilinmesinin yanı sıra şâir ve yazarlığıyla da toplumun ekseriyeti tarafından tanınan bir şahsiyettir. Fakat sûfî kişiliği pek bilinmemektedir. Yapılan araş-tırmada İnan’a daha mücadeleci ve aktif karakter sağlayan hakikat, bilinmeyen tasavvuf ve tarîkat yönüdür. O, tasavvuf terbiyesinin kazandırdığı ahlâkla, insanlara önceden gösterdiği fedakârlığın daha fazlasını gösterir. İnan, tasavvuf ilmiyle benlik dönüşümünü gerçekleştirdikten sonra hem sendika çalışmalarında hem yazılarında ve şiirlerinde neslin kendi öz kültürü ve medeniyetiyle yetişmesi için gayret göstermiştir. İnan’ın tarîkata (...) intisabı yakın çevresi tarafından hayretle karşılanırken, tasavvufun kendisine kazandırdığı hal ile insanları kucaklaması, onların dertlerini paylaşması, arkadaşları tarafından "entelektüel derviş" olarak vasıflandırılır. Bu konuda yakın arkadaşları ve kendisini tanıyanlardan birçok eleştiri almıştır. Bu çalışmada, İnan’ın hayatı, eserleri, hayat mücadelesi ve pek bilinmeyen sûfî kişiliği ele alınmaktadır. (shrink)

Summary Some case studies in elementary particle physics are presented in this work, that can be used for the critical appraisal of specific criteria which were proposed to account for the development of Heisenberg's work. It is attempted to define the philosophical problems associated with and emerging from the structures of theories, rather than analyse the philosophical aspects of concepts used in elementary particle physics. This necessitates the discussion of the relationship between theory and experiment, and the role of the (...) mathematical framework being used. The question of elementarity is studied in this connection. Popper's tetradic schema and his concept of world three are modified, and it is shown that the new schema can accommodate the development of certain research programs in a much more satisfactory manner. As a result of the systematic treatment of specific research programs, the principle of contextual re-interpretation is expanded by specifying the different kinds of interpretations at the various stages of development of theories. It is also shown that principles such as those of simplicity and beauty can be understood in terms of the mathematical structure of the theories, and their methodological importance is emphasized. (shrink)

The debate about the moral status of the embryo has gained new impetus because of the advances in reproductive technology that have made early human embryo experimentation a possibility, and because of the public concern that this arouses. Several philosophical arguments claiming that fertilisation is the event that accords moral status to the embryo were initially formulated in the context of the abortion debate. Were they formulated with sufficient precision to account for the scientific facts as we now understand them? (...) Or do these arguments need modification? Aspects of three arguments for moral status being acquired at fertilisation are examined in relation to current scientific knowledge, highlighting the reasons why such arguments, at present, seem to provide an inadequate basis for the determination of moral status. (shrink)